Vera Power

Věrka se narodila 11.5.2006 v Lukově u Zlína, kde jsem si jí na podzim roku 2008 od pana chovatele koupila spolu s její sestrou Victorií. Sháněla jsem sice jen jednoho polovičního kvotra, protože jsem neměla dost peněz, ale už podle fotek jsem jednu z nich chtěla, zalíbily se mi na první pohled. Byla jsem je samozřejmě obhlídnout, hned při prvním setkání mi Vikina málem utrhla nos. Dohodli jsme se, že si vezmu Vikinu, protože byla o rok starší než Věrka, tedy 3 a půl roku, a já v té době ještě potřebovala jezdit. Muselo se tedy čekat na převozní krev, a pán se mě zeptal, jestli nemám někoho, kdo by si vzal i tu druhou, že jsou zvyklé spolu, že je mu líto je rozdělovat. Přesvědčila jsem Toma, že koupíme obě, ale musí mi půjčit, a že vytáhnem hříbata a tak se zaplatí. Dohodla jsem přepravu, pán trénoval nastupování do přepravníku, takže jsme byli hotoví během chvilky. Věrka měla zranění zadní nohy, byla o pár korun levnější. Po čase se ukázalo, že nejen noha, ale že se genetika nepovedla celkově, obě kobyly byly z matky Vienetta a otcem byl sice nádherný hřebec Pure Dunnit Power, jenže. První odešla Vikina v šesti letech. Předtím jsem stihla ještě obě kobyly připustit stejným hřebcem Taris Quo Vadis, takže se narodily Vikině rezavá klisnička Tara (ta bohužel už také nežije, utrácela jsem jí ve 4 letech kvůli imunitnímu problému) a Věrce Můj Žlutý Kůň Jim. Věrku jsem obsedla, jezdily na ní holky, a před asi 10 lety jí chtěla prodat. Koupila si jí slečna na splátky, ale než jí doplatila, tak i přes upozornění, že kobyla je lehce dušná, jí dovedla k těžké dušnosti, a po roce a půl mi jí s brekem vracela zpět. Tedy odkoupila jsem si ji zpět. Bohužel se nějak špatně sešly planety a já jsem měla zatmění, slečna se chlubila, jaká je skvělá jezdkyně a jak s kobylou "dřely", tak jsem si myslela, že jako bude fungovat. Krom toho jsme museli řešit tu dušnost. Nefungovala, a já jsem v ten moment nějak nevěděla, co s ní, tak jsem jí společně se synem zapůjčila na dva měsíce na tábor CK Sindibád do Hejnic. Koně mi vrátili v dezolátním stavu, Věrku připuštěnou tažným hřebcem, bez omluvy, bez ničeho mi ještě majitel CK ani nechtěl zaplatit dohodnutou cenu. Jenže pak začaly vylejzat všechny ty problémy. Slečna, u které Věrka byla rok a půl jí zavřela do boxu a jezdila po halách, kobyla půl roku prokašlala, pak s ní byla někde na klinice, kde mi nechtěli ani sdělit její zdravotní stav a co se dělo, protože i když jsem majitelka byla stále já, přivezla ji slečna a vůbec neměla potřebu mě jakkoliv informovat, natož neměla problém zfalšovat můj podpis, prý kvůli převozu na kliniku do Německa. Takže po návratu z tábora jsme řešili nejprve díru v kohoutku po sedle, následně tedy březost a potrat, a chvíli na to selhání jater, protože díky dušnosti jí slečna na jaře dopovala odčervením, antibiotiky a vším možným. Játra jsme "opravili", vrátila se dušnost, takže jsme dva měsíce léčili kašel takový, že se kobča dusila, který se již od té doby naštětí nevrátil díky nastavenému managementu. Dále jsme jezdily, byly jsme u pana Bořánka na týdenním pobytu, a v roce 2016 po návratu a jedné vyjížďce jsme ježdění ukončily. Na podzim jsem si všimla ztuhlosti pohybu, a nechala jsem udělat testy na PSSM. Ještě jsem opomněla z dřívější doby, že paní MVDr Švehlová diagnostikovala křivé přední nohy, to mělo vliv na růst kopyt. PSSM se potvrdilo, a jelikož je dědičné, má jej i její syn Jim. Zdědil i dušnost. Ano, naskýtá se otázka, proč jsem takového koně dále množila. Odpověď je relativně jednoduchá, vše tohle jsem se dozvídala postupně až po narození hříbat. První PSSM záchvat se dostavil na jaře 2021, kdy se kobyla jednak schvátila, a do toho tedy přišla tuhost svalů, které byly jako beton. Měsíc kobyla proležela, nacpali jsme do ní s MVDr co šlo, až jsme to prostě nechali být, kobyla se zmátořila, i když jsem už tenkrát uvažovala, že jí nechám jít. Tenkrát jsem si řekla, že do dalšího záchvatu. Ten se v takové míře pak již nedostavil, ale čím dále častěji se dostavovaly záněty v kopytech. Věrka každou chvíli kulhala, nebo ležela uprostřed pastviny celé dopoledne. Kopyta byly "na šrot", centimetrová krvavá bílá čára, chodidla krvavá, neustále někde nějaká prasklina nebo díra. Bylo mi razeno zavřít jí na betonový plácek či trek, krmit senem a další pro mě svým způsobem nepřípustné rady. Byla vedoucí stáda. Nechtěla být nikde zavřená. Možná pro mnohé nesmyslně jsem řekla, že než jí takto "zničit život", to jí raději uspím, a nechala jsem to být celé, příroda řekne. Před třemi týdny kulhala na jednu nohu, po 14 dnech dva dny nekulhala, a začala kulhat, kdyby kulhat, skákat o třech s druhou nohou. Týden proležela, nezabraly ani léky na bolest. A tak jsem se po velmi dlouhém a pečlivém uvažování rozhodla jí nechat jít. Dnes, tedy 10.9.2024 jsme jí s Dr. a dalšími vyprovodili za duhový most. Ať jsou její pastviny stále zelené a prohání se tam s dalšími svými kamarády ze stáda a svou sestrou s větrem o závod. Jim samozřejmě nechápe, co se stalo, ale je to takový pozdní odstav. Snad ho to brzy přejde. Zbylo nás tedy jedenáct. Na jak dlouho….