Rok Sunset ranče

17.3.2022

Je to zhruba rok, co jsem v realitu uvedla myšlenku pomoci nejezditelným, hendikepovaným koním. O vzniku Sunset ranče jsem již článek psala "Sunset ranč". Článek "ježdění" je ve své podstatě v přímé souvislosti s tímto. Když mne ježdění nebaví, proč se nepostarat o koně, na kterých se jezdit nedá, z různých důvodů, když už tu hromádku takových máme. No a tak jsme to před rokem rozjeli. V březnu jsme měli šest koní. Věrušu, Píďuse, Jimana, Venouše, Tenisáka a Rovuši. V plánu bylo zvýšit na 10, a skončili jsme na tuctu. Po zadání nabídky se celkem roztrh pytel s žádostmi. Některé jsem musela odmítnout. Kupříkladu slepého koně,u kterého jsem měla obavu, že v novém prostředí nebude schopnej orientace a hlavně jsem měla strach z tý naší hlavní silnice a ohrady jen z elektriky. Také mi bylo sice koně líto, ale těžkého muchaře si brát jen proto, že jiný chtějí jen přehodit odpovědnost, třeba by ještě požil, ale koukat na to nedokážu, šel by asi velmi brzo. Asi jako Shejma. Pak bylo pár případů, kdy to vypadalo, že včera bylo pozdě, ale nakonec si to rozmysleli. Chápu, stane se. Jen by si to mohli lidi dobře rozmyslet předem. Jak jsem psala, neobešlo se to bez kopanců, třeba "z čeho jako žijete? kdo to platí? to je nějaký důchoďák, útulek? no tak to koně končí na jatkách..." Jo, je to v dnešní době nepochopitelný, že by si někdo jen tak pobral koně k ničemu a za těžký prachy je živil. Opravdu jen tak, že chce. Respektive že může. Kdybych tu možnost neměla, tak nad tím ani nepřemýšlím. Stejně tak jako že když bych neměla na to mít více koní, mám prostě jen jednoho, dva. Ale já mám. Mám super práci, díky které prostě můžu mít koně. I podle všech kriterií ifauny a ostatních koňáckých spolků ČR, mám místo, mám krmení, a zatím i dost peněz, abych tyto požadavky plnila. Mám dokonce i více než 4 koně, protože 2 nejsou stádo že, minimum je už v dnešní době mít 4. No nic, to jsme trochu odbočili. Prostě musím myslet, co kdyby náhodou, a mít dost peněz, kdyby si náhodou všichni usmysleli mít najednou koliku a nikdy neříkej nikdy. Tak radši seďme na zadku, nic nevymejšlejme a hlavně nedělejme, protože co kdyby. Ale samozřejmě pochybnosti chápu. Zvláště když chvíli po mě zadala požadavek Jasan, která nabídla domov nepotřebným koním, ale podmínka byla, že musí být pojízdný, aby si na sebe vydělal. A to je přesně ono. Musí si na sebe vydělat. Musí se na něm dát jezdit. K čemu by mi jinak ten kůň asi tak byl, že jo. Takže ano, chápu v dnešní době obavu jen tak někomu dát koně. Já sama bych to neudělala. Radši ho zastřelím, než dám z ruky, zvlášť když nechci, aby se s ním zacházelo jak se nemá a jak já nechci. Proto nemůžu chovat hříbata, neunesu jejich osud, který bych nemohla ovlivnit. Možná blbej názor, ale mám ho. Proto mi bylo jasné, že se lidi budou ptát a chtít vidět. V tom nebyl problém. Problém mohl být v tom, že podmínka byla koně do mého vlastnictví. Nemám zájem se někomu svěřovat proč a jak, když se to někomu nelíbí, a potřebuje komandovat někoho jinýho, jak a proč, má se postarat sám. Já mu do jeho koní taky nekefrám. No a tak se to tedy nějak rozjelo. Koně přibývali v průběhu roku od dubna do října, a já jezdila po republice jak blázen. Budu zde postupně každému, jak přicházeli, věnovat vlastní oddíl, čili článek. Začnu našimi, a pak přidám zbytek našich. Přiznám se upřímně, měla jsem největší obavu z té samoty. Když čtu a koukám, jak všude na ranče a jízdárny choděj hromady holek pomáhat, mají fůru spřízněných silných mužů na řemeslné práce a spoustu okolních koňáků podporujících psychicky i fyzicky, říkala jsem si, jak to ve dvouch dáme. Zatím nemám sebemenší problém. A dokonce i parťák se umí postarat v situacích, kdy by i zkušený koňák měl co dělat, třeba ošetření zubů. Zvládla jsem i to cestování samotná, dokonce i 800 km na otoč s dvouhodinovým nakládáním poníka. Já nevím proč se museli ozývat vždycky z druhý strany republiky. Někteří koně i dopravili sami. Pak jsme měli obavu, zda se upasou, zatím, než se dořeší situace, ale v zásobě byl dostatek sena, takže jsem neměla strach. Ale v loňském deštivém létu nebyl problém. Co jsem předpokládala byl problém s poskladáním se u sena. Stádo ještě nebylo stádo, někteří měli problém sami se sebou, natož s ostatními. Než si zvykli se naskládat u krmelců, to bylo keců. A když si zvykli, je jaro a zase další komplikace a zas si zvykat. Jo, už se těším, až zas poroste tráva a já se budu chodit jen koukat a hrát si na kytaru. No a snad si letos uvařím konečně aspoň to kafe u koní, když už jsem si tam ty ingredience dotáhla. Loni jsem to za celou dobu nestihla. No a tak si nějak žijem a řešíme vše průběžně, koronaviry, úrazy, kopyta, kyblíčky a tak. Přesto, že by člověk občas uvítal tu partu, zvlášť se podělit o ty srandy a zážitky a jen tak pokecat, je mi asi lépe takhle. Nebo jsem si zvykla? Na facebook radši nic nepíšu, jen davám fotky a videa. Mám ho stejně jen kvůli tomu, kvůli koním. A i tak mne to nebaví. A ti, co se zajímaj nejvíc facebook ani nemaj. No, abych to nějak ukončila. Doufám a můžu si jen přát, aby to i dále fungovalo, jak funguje. Sice nám tu neprochází hromada koní, abychom je dali dohromady a zas vypustili do světa, aby se dostali zpět, z čeho byli vyhrabáni, ale to já ani nechci. Nejsem záchranář, mám na to svůj názor a nemám na to povahu. Myslím si, že stálé stádo je pro koně lepší, na klidné dožití. I pro mne to je lepší. Taky si nemusím zvykat a něco si vyříkávat, aby byl klid. Zdraví a pohodu přeju všem dobrým duším, současná doba v mnoha směrech stojí za prd, tak se všichni držme a také palce si držme, ať se to vše v dobré obrátí a můžem všichni žít v klidu a pohodě tak, jak si přejeme a sníme. Snít se musí, a plnit si sny také.