Konec prázdnin

 Vždy si říkám: "Napíšu, až se stane to a to." A pak si totéž řeknu asi stokrát a nic. Vlastně ani teď pořádně nevím, co bych chtěla psát. Stále dokola si jen opakuji, že to stejně nikdo nečte, když není zpětná vazba. No, nicméně koňům se zase zapalují kopyta, Babina ta snad z toho už nikdy nevyleze. Hříba měl nějakou událost, a to pořádně ani nevím, co se stalo. Dr. řekl na první pohled kopyto, ale mně to praskání v kyčli tak vystrašilo, že mi přišlo spíš, že povolila druhá kyčel. Dr. s ním pohýbal, prohlásil, že "to je koncert" a kůň byl druhý den lepší. Třetí den praskla korunka a tak teď fakt nevím, jestli neměl Dr. na první pohled pravdu. Asi bych se na ty koně měla opravdu vykašlat, už ani nepoznám, co komu je. A je to hlavně tím, že dříve jsem prostě těch situací různých zažívala a viděla mnoho. Teď, když se stane něco jen občas… Venouška jsem včera po dlouhé době opět vyděsila tak, že přede mnou zdrhal a nechtěl si nechat nandat masku. Jenže já jsem odháněla Netouše, který se do mě naboural, a Venca to vztáhl na sebe. Je asi po mně taky vztahovačnej. No a brejle jsem měla. Abych to trošku přiblížila, s Vencou jsme měli v minulosti trable s tím, že když jsem ho "vyděsila", třeba modrou pláštěnkou, chvíli i maskou, tak jsem jej pak nechytila, stále přede mnou prchal. Řešila jsem to, i o prodeji jsem uvažovala, po všech chytrých radách jsem se rozhodla pro to, že ho nechám být, ať si to vymyslí a rozmyslí sám. Bylo to krutých 14 dní, obrečela jsem to celé, ale dopadlo to dobře, a prostě … duben. V dubnu je krize, něco udělám, co koně štve, a pak zas pohoda celý rok. Tak to jen taková vsuvka. Poníci a oslové se dočkali drobné přestavby ubytování, ale vskutku jen drobné, přesunula jsem plachtový přístřešek o dva metry dále a dala si branku mezi oslíky a poníky na druhou stranu. Teď v tom suchu a tropech, jak tedy píšou na internetu, maj koně zase popraskaný kopyta, tak snad to s podzimem přejde. No a musím se pomalu začít připravovat na školu, je poslední týden prázdnin a první školní den musím pro vysvědčení. Mezitím ještě musím doručit praxi a papíry k uznání předmětu a k indivindy výuce. Na tělocvik půjdu, i když Tom hrubě nesouhlasí. Nechce se mi k doktorovi pro potvrzení a ušetřím dvěstěpadesát korun. Za to si asi ani cvičky nekoupím. S mladým Honeym tak nějak pomalu pracujem, jak píšu v "deníčku", koník je to šikovný, ale taky ho to už přestává bavit. Hlavně kdo ví, co se děje normálně, když tam nejsem. Tím, že není můj tak nemám přehled, ale to nevadí, to nějak dopadne. No a pokusila jsem se opět začlenit do internetové diskuze. Naposled. A naposled to dopadá úplně stejně jako vždy, s tím, že jsem už snad konečně přišla na to, proč vlastně. Hned na začátku mi jedna z ifauny vysvětlila, že žádná osobní úroveň a žádný kamarádšofty, a že tisíc lidí tisíc názorů, tak mě nikdo po rameni plácat nebude. Tak jsem to snad už pochopila, a vím, že tohle tedy pro mě není. Přesto jsem se ještě pokusila začlenit, ale opravdu mi to nejde. Mám celý ten vnitřní sociální systém nastaven úplně jinak. A i když vlastně některé lidi znám osobně, tak musím mlčet a tvářit se, jako by nic. Stejně tak s tou vztahovačností, když někdo napíše poznámku na mě, nemám si toho vůbec všímat, to vůbec není na mě a myšleno osobně, a dotyčný ihned zapomněl, že něco takového napsal, prostě jen napsal svůj názor a ten netřeba komentovat. A já tu osobní rovinu ke komunikaci potřebuji, tudíž internetový svět není pro mě. Když už se s někým bavím, diskutuji, dokonce si i tykáme, což mě se netýká, tak předpokládám jakýsi osobní zájem, ne povrchní plkání s vnitřním vhledem a hlavně nic nenaznačovat. Hlavička moje dutá tohle nechápe. Proto i kamarádství je pro mě na jiné úrovni, než je dnes vnímáno. Nepotřebuji obdiv, klanění se, plácání po ramenou, palce nahoru na facebooku (i když aspoň nějaká zpětná vazba by byla), mě stačí upřímnost a právě jakási ta otevřenost osobní úrovně, respekt k druhému. Pak i ta pomoc je prostě nezjištná, udělám pro toho člověka cokoliv, budu se bavit o čemkoliv, a bohužel tohle očekávám i od druhé strany, a to už dlouhou dobu nefunguje, dlouhou dobu jsem se snažila přijít na to proč, nepřišla jsem, i když jsem se ptala, a teď už se ptát a vnucovat nebudu. Pakliže těm lidem za to nestojím, proč se někam snižovat a doprošovat. Když se ovšem někdo zeptá mě, proč se s ním nekamarádím, tak vždy odpovím. Ale to se většinou neděje, že jo. Ráda si povídám, ale s tímhle na internetu opravdu fungovat nelze. Nevadí, mám Toma. Tak si tu budem hospodařit a snad se budem mít dobře ještě dlouhá léta. Ono tohle celý "kamarádění" zdánlivě s koňmi nesouvisí, ale pro mě ano. Pramení z toho to, že není zástup, a tím nejsou možné realizovat nějaké větší plány. Není komu říct, aby mě třeba při práci natočil, aby jeden den sebral kobylince… Takových slibovatelů už bylo, a nikdy to nedopadlo dobře v můj prospěch. Proto nad tím stále brečím. No a na náš dům bych zapomněla, ten je ve fázi čekání na schválení. A protože ten paskvil stavebního zákona funguje jak funguje, o čemž jsme se přesvědčili s rozdělením pozemku (před novelou za týden hotovo, po novele elektronicky dva měsíce řešení, nefungování, posílání od čerta k ďáblu a telefonátů), i když jsme to stihli ještě před, tak jsou asi chudáci úřednice naprosto zavalený. Tak snad aspoň do konce roku….