jen tak...

... sice to není Honey, je to můj Žlutý kůň potřebující fotit si selfíčka, ale je to přesně ten okamžik...

Jelikož si myslím, že s Honeym teď momentálně nemám co dále dělat, pro mě v současné potřebě umí vše, zašla jsem dnes za ním jen tak. Sice se mi věnovali více zbývající dva koně, hlavně tedy Tom, protože co kdyby! z tý ruky opravdu něco káplo, navíc jsem chvíli před tím dávala svým koním vitamíny, takže ta vůůůůně..... První přišel Moon, nechal se pohladit, podrbat. Honeyho to zaujalo, tak přišel za námi, a Moon jej odehnal kousancem, takže jsem odešla i já, ať si to chlapci vyřeší. S Tomem jsme si šli naproti, podrbali, pohladili, postáli. Kluci se pak začali šťouchat, postavila jsem se opodál, a chvíli se kochala podzimním dnem, svítí sluníčko, stromy jsou zbarvený, pohodička. Honey za mnou přišel, počuchal, a zase šel. Došla jsem se tedy pohlazením rozloučit se všemi třemi a šla. A prostě tak no. Co mi to přináší z hlediska výcvikového. Pro mě hlavně to, že za koněm (jakýmkoliv v jakékoliv fázi výcviku, práce) nejdu jen protože po něm něco chci a že budem zas něco dělat. Nacvičuji chytání na pastvině - není důvod odcházet, nemám ohlávku. Nepřicházím ve stresu, s myšlenkama někde v luftu, co zas bude, proč bude, jak bude - prostě relax, jdu koně jen pohladit, nic nechci, když se "něco" stane, nic z toho nevyplývá. Můžu samozřejmě zapojit některé výcvikové prvky - ustupování na tlak (Tomovi jsem v jednu chvíli odhodila zadek), ochmatávání na všech místech na těle (velmi dobré k sahání na uši), zvedání nohou a podobně. Zde velmi dobře vyzkouším, jak moc je kůň ovlivněn ohlávkou, výcvikovým prostorem a tím, jestli se mnou chce spolupracovat dobrovolně či nikoliv. Také je to o tom, jestli je nálada, že jo. Taky nemáte pokaždé náladu dělat to, co právě musíte. Tohle mě baví úplně nejvíce. Prostě být, užívat si, nic neočekávat. A jsem fakt moc ráda, že si to můžu úplně v klidu dovolit. Tak tolik k drobným okamžikům obyčejného života.