Drajvování – čili ano & ne

O různých metodách výcviku, řekněme všeobecně zvířat, jsem toho napsala už dost. Říkám si, jestli jsem to své drajvování vůbec někdy vysvětlila. Možná jo, možná okrajově. Zkusím se nad tím trochu zamyslet. Možná je to naposled. Takže ke koním.

Když se zaměřím na to, co vlastně koně chci naučit a co potřebuji, aby uměl, není toho mnoho. Pro někoho to je někdy až nemožné. Chci, abych k němu bez problému přišla na pastvině, a on přede mnou neutíkal. To je základní věc. Chci, aby si nechal nasadit ohlávku, opět, aby neutekl. Chci, aby sebou nechal manipulovat, odvést jej, otočit, uhnout před člověkem. Chci, aby na sobě nechal kamkoliv sáhnout, a z toho vyplývá, aby se nechal ošetřit. Toto je pro mne naprostý základ, který se pokusím rozvinout. To je, co chci dnes. Dříve jsem samozřejmě chtěla daleko jiné věci. Aby se na něm dalo jezdit, aby se nechal lonžovat a podobně. To chtějí samozřejmě všichni koňáci, je to takový normální požadavek stran člověka ke koni. Sice už jde mimo mne, ale respektuji to. Co k práci s koněm potřebuji. Svou hlavu, otevřené oči a v hlavě myšlenku, co po koni chci, a čeho chci svým požadavkem dosáhnout. Pokud toto nemám, vše ostatní je prostě k ničemu. Dále pak je tedy potřebná ohlávka, vodítko, v posledním případě pak nejlépe uzavřený prostor (v mém případě abych pracovala jen s jedním koněm, ne ještě se Žlutým koněm, Černým koněm, všema najednou a podobně) a nějaká forma biče. Vše se přizpůsobuje situaci. Prostě už delší čas nemám nic striktně dáno, a to je asi dnes problém. Ohlávka nemusí být nutně provazová, a pro mě je jedno, z jakého je materiálu. Ono je lepší, když něco povolí z vybavení, než koňskej vaz. Ohrazený prostor nemusí být nutně kruhovka, někde jsem i psala, že mám radši jízdárnu, i když se pak člověk třeba trochu nachodí. Bič nemusí být nutně mrkvovka, která má v jistých situacích sice výhodu, ale přežiju i bez něj. Mno. Tak. Možná bych ještě mohla zmínit, že vnímám dvě formy tlaku na druhý objekt. Je to tlak fyzický a tlak psychický. Fyzický tlak je, že vezmu ruku a položím ji na koně. Psychický tlak je, že se na něj podívám. Jak mi bylo potřeba vysvětlit, neboť to po pětadvaceti letech praxe nevím, horsmenšíp pracuje s tlakem, a princip horsemanshipu je ten, že jej vyvíjím a odebírám. Když to umím načasovat a precizně s tím pracovat, jsem mistr světa a mohu to učit ostatní. Pomocí horsmenšipu jsem pracovala poměrně dlouhou dobu. I proto, že jsem na koních chtěla taky jezdit. Taky jsem chtěla mít souznění a porozumění, taky jsem chtěla jezdit ladně a lehce v souladu s koněm. Holt se nepovedlo. Taky jsem koně ohýbala, lonžovala, vyvazovala, jezdila na páce, na ohlávce, bez sedla, v sedle, běhala kolem barelu, vlnila vodítkem a prostě a jednoduše jsem dělala vše, co dělají ostatní a co se lidé od koní snaží naučit správně. Takže návyky mám z tohoto období vštípené, a protože už docela dlouhou dobu s koněma nepracuju, velmi těžko se toho zbavuje. Pro mě je hloupost si dělat nějaký svůj systém, nějak hlouběji se tím zabývat, když nemám v úmyslu v tom dále pokračovat.

Ještě trochu k tomu, jak jsem k tomu drajvování vlastně přišla. Předně určitě to není nějaká inovativní supermetoda postupu výcviku koní. Nic závratného jsem nevymyslela a ono se toho stejně už moc vymyslet nedá. Prostě jsem si poznatky upravila pro sebe. Pracuji hlavně s tím, že když něco nefunguje, zkusím něco jiného. V horsmenšipu to je tak, že našlapu koně do lajny, která je daná. První setkání s "ano ne" bylo sice od, no, ne úplně použitelného člověka, ale v tomto měl pravdu. "Jaký je základní povel pro psa? No přece ano a ne." A pak jsem jakýsi způsob okoukala od Majkla Australana, který dal psovi povel a nechal jej dělat do doby, než pes udělá něco, co Majkl nechtěl, a on na něj houknul ne. A poslední kousíček je od pana Bořánka, a to "vytrvej ve svém požadavku". A také "jedna myšlenka, teď a tady", to byla pro mne velmi přínosná slova, která mi docela dost dávala smysl. Škoda, že ten můj mozek nejde přesvědčit jí udržet. Tolik k historii, řádově to trvalo desetiletí.

Postupem času jsem došla k tomu, že tu tabulku, ty jasně dané principy, univerzální a na vše platné, prostě neplatí. Okoukala jsem to nejen u koní, ale i psů. Jenže lidi to chtějí. Chtějí mít daný postup, chtějí se naučit to, že když provedu toto, kůň udělá tamto. Pak přijde chvíle, kdy to kůň neudělá, co pak? Proto lidé, kteří mají za sebou léta praxe a potkali spoustu zvířat, mají tu neskutečnou výhodu a možnost reagovat ve vteřině. Patrně i proto tito lidé své poznatky předávají dále. Možná jim svým způsobem závidím, ale to asi jen v tom směru, že se právě takto dostanou k té spoustě různorodosti a můžou přemýšlet a vymýšlet. Já osobně nikoho učit nic nechci, protože nemám co. Já spíš chci pomáhat konkrétně, tak, aby na konci byl spokojený hlavně kůň, protože porozuměl člověku, co mu říká a co po něm chce. A ano, veškerá ta zodpovědnost je jen a jen na člověku. Bohužel si také myslím, že k tomu musí mít člověk i vnitřní dispozice, že toto se našprtat a okoukat nedá. Já to také nijak závratně neumím, ale snažím se dle nejlepšího vědomí a svědomí. A musím přiznat, že mnohokrát to je tak, že si to, co si myslím, že vidím, myslím špatně a následně přehodnocuji. A některé věci zase vidím naprosto jasně, ale z posledních měsíců jsem poučená, že si to mám nechat pro sebe. Pak mi nezbývá nic jiného než litovat koně.

Stále se zatím motám ve všeobecné rovině, tak jak tedy konkrétně. Jak jsem psala na začátku, je to v hlavě. Musím já, jakožto vedoucí, vědět, co chci. Na "jak to říct" lze přijít i postupem času, i když samozřejmě jisté poučky jsou. Proč vedoucí? Většinou se všichni ohánějí partnerstvím. Ale bohužel pro koně, vzájemný vztah řídím já člověk. Já vše určuji. Kdy přijdu a budeme v interakci, kdy bude žrát, kdy bude s… ne dobře, to už je nadsázka. Ovšem kolikrát přišel kůň za vámi a zařehtal "hele vstávej, jdem jezdit? Joohooo ty nechceš, no dělej, mazej!" Takže za mě prostě pravidla určuje člověk. Já osobně si partnerství představuji trochu jinak. A teď je celý problém v tom, jak citlivě vůči tomu koni ty pravidla člověk určí. Možností je celá škála, od milískuju tě a dělěj si co chceš, po … no ani psát to nechci. Souhlasím s tím, že hranice mají být dány jasně. Nejsem citlivka, že do zvířete se nesmí hrábnout. Říkám už dlouho, že je lepší jedna dobře mířená, než tisíc slov. A také mám jakousi zásadu tří – poprvé žádám, podruhé hlasitě upozorňuji a potřetí letí. Takže k nějakému příkladu, třeba hned prvnímu, příchod na pastvině. Opět, cest je nepřeberné množství a tímto problémem se zabývá na internetu i nepřeberné množství trenérů. První věc, jdu ke koni v klidu, vydýchanej, s úmyslem k němu přijít a chci, aby on zůstal stát v nejlepším případě, v horším, aby úprkem neupaloval za obzor. V hlavě mám jen "jdu k tobě, nechoď pryč." V ústech mám písěň (když je zle), většinou na koně mluvím, a také jej hlasově upozorním, že jsem tady, a jdu k němu, většinou to je pozdrav. U cizího koně jdu někam ke kohoutku, řekněme doprostřed koně. U notoriků jdu kamkoliv, pozdravím a pohladím, poplácám, kam mi to vyjde. Stává se, že i notorik se lekne a udělá pár kroků pryč. Pak se ohlédne, a zůstane stát. Když mi kůň stále odchází, zkouším dvě možnosti. První je, že jdu stále za koněm, lehce zrychluji, abych se dostala před něj, a zabráním mu v další chůzi. Zjednodušeně. Druhá pak je opačně, kůň jde, já počkám, až se zastaví, a jdu k němu za stálé chvály, že je hodný a stojí. Je mnoho dalších možností, ke kterým se uchyluji až když je opravdu zle, většinou stačí tyto dvě. Další kupříkladu - můžu koně zahnat do rohu a dělat cutting, to je poměrně fyzicky náročné, ale ne nemožné. Pokud máte roh. Někdy stačí i rovná překážka, ohrada, stěna přístřešku. Běhám ze strany na stranu a nepustím koně jinam, snažím se jej udržet hlavou proti překážce. Až zůstane stát, jdu pomalu k němu. To vyžaduje i velké soustředění a rozpoznání sebemenšího náznaku pohybu z koňovy strany. Zároveň je to velmi stresující pro koně a někdy si i může myslet "proč mně chceš zabít?" Také můžete přehlédnout náznak pohybu a kůň je fuč, člověk není tak rychlý, jako kůň. Také můžeme koně zalasovat. Nebo se nám ho podaří nahnat do malého prostoru, když tímto disponujeme, a tam pak pokračovat různě. Také pamlsek je dobrá věc, když si kůň v panice vůbec všimne, že máte něco v ruce. Jak píši, metod je mnoho a když budete hledat na netu, jistě budete úspěšní. Ovšem když budete mít v hlavě, že včera se na vás váš miláček vykašlal, hajzl, a dneska to bude to samý, já ho stejně nechytím, tak ho nechytím, vždyť to vlastně chci. Pak slyším věty jako "nemáš jabko nebo chleba? Na to se vždycky dá chytit." To je pak to partnerství, kdy vedoucím se stává kůň. Kde je v tomto postupu "ano ne"? V tomto případě v řeči. Když nestojí a popochází, hartusím, mračím se, nadávám, jsem napružená. Dalo by se říct, že to je kontraproduktivní, chci přece koníčka k sobě přilákat, já tím dávám najevo, že to, že se hýbe, je špatně, že nechci, aby se hýbal. Jakmile kůň zpomaluje, stojí, úsměv, jeee ty jsi hoodnýýý, to je pašáááák!!! Ano, nuda nuda, šeď šeď, kůň mi nerozumí, kůň je zmaten, kůň zdrhá…. V 99 procentech to zabírá. Když nezabírá, přichází pláč a myšlenky na prodej. Ne, hledám způsob, jak to udělat jinak, jak koně přesvědčit, že nejsem nepřítel, a že to, že k němu přijdu, není špatné a nechci nijak ublížit. V jednom případě jsem musela zvolit dokonce způsob ignorace. Je to o nervy, protože když se opravdu něco semele, ne jen, že kůň bude bez masky, tak jej ani neošetřím. Naštěstí to trvalo jen čtrnáct dní. Nezabraly ani rady předních horsemanů a lidí znalých. No a co je podle černobílých samozřejmě úplně nejhorší, že koně chválím, když dělá to, co nechci. Opět, kontraproduktivní? Příklad. Mažu koni nohu. Poznámka – já koním mažu cokoliv uprostřed pastviny navolno, bez ohlávky. Man to man. Takže. Kůň stojí, ale au au bolí a nohou mává sem a tam. Nejprve přestanu mazat, řeknu to je hodný (protože neodešel a stále stojí, i když je mu to nepříjemný) a pak dej nohu na zem, nech toho, nebo cokoliv ve významu ne. Jakmile nohu položí, chválím, a chválím stále, i když s nohou zase mává. Ze zkušenosti většinou nohu položí, když nepoloží, zlehka přitvrdím, tzn třeba zařvu nech toho už. Jistě, proč tu nohu nevezmu do ruky a nedržím? Opět vycházím ze situace. Když není zbytí, tak dojdu i pro ohlávku a zalezem do uzavřeného prostoru a tam to řešíme natvrdo. Ale opět, z devadesáti procent není potřeba. A ze zkušenosti vím, že se to koně postupem času naučí a je pro ně příjemnější kooperovat ve volnosti než se někam nechat vláčet. Nepíší o veterinárním ošetření, kdy koně opečovává třetí osoba. To je prostě jasně daná situace s ohlávkou, a když o koni vím, že je problém, tak i uzavřeným prostorem.

Lépe se pak pracuje, když máme koně v ruce, tedy na ohlávce. Teda jak komu. On asi bude zakopanej (bez psa) v tom, že mám mraky času a neřeším, jestli jsem u koní hodinu, dvě, nebo pět minut. Když vím, že čas nemám, musím třeba jet na kafe, tak se prostě do větších akcí nepouštím a nechám to na pak. Takže mi problém pracovat navolno na pěti hektarech naprosto nečiní. Bude to i tím, že mám samé neproblémové koně a naprosté pohodáře. Takže vlastně cokoliv já dělám, tak je, řekněme, o ničem, protože vlastně nic dělat nemusím, všechno koně uměj. No, když se vrátíme k té ohlávce, tak při práci máme nad koněm větší kontrolu, tudíž mu to ne můžeme říci důrazněji. Tím míň vlastně může kůň protestovat, a tím těžší je jeho ne vnímat. Princip drajvu je stále stejný. Požádám o něco, splnění chválím, na nepožadovanou reakci říkám ne a opravuji. Zkusím třeba řekněme ustoupení zádí, fyzickým tlakem. Výchozí pozice, kůň stojí, já stojím u hlavy, čelem k sobě. Kůň má ohlávku, já v ruce lano - vodítko. Pochválím koně, že stojí, a s hlazením přecházím k zádi, s prověšeným vodítkem, abych netahala za hlavu. Požaduji zároveň, aby kůň stál, tedy hlazením "chválím" jeho stání, na případný pohyb říkám ne, povel ke stání, a fyzický tlak na ohlávku. Jestli koně vrátím na původní místo, nebo mi postačí zastavení a stání v nové pozici nechávám otevřené, záleží na každém, co preferuje. Já, vzhledem k tomu, že mi nejde o stání jako takové, ale o jiný cvik, nechám koně stát na novém místě. Kdyby šlo o stání jako takové, vrátím na původní místo. Pokračujeme, kůň zůstal stát, já jsem u zádi. Postavím se čelem k zádi, zatím hladím s úsměvem, chválím. Začínám tlak, narovnám se, přestanu se usmívat, a přiložím prsty lehce na stehno koně ve směru, kterým chci, aby ustoupil. Chci, aby ustupoval zádí směrem ode mne, takže bok zádě, ode mne. Jasný, doufám. Nastávají asi tři možnosti. První možnost požadovaná – kůň zádí uhne, v této fázi je jedno kam, buď do strany ode mne, nebo dopředu, momentálně nevadí, jde o odstoupení od tlaku, upravíme následně. Druhá možnost ještě v rámci možností – kůň nedělá nic. A třetí, nejhorší možnost – kůň jde proti tlaku. Vrátím se k první možnosti, kůň ustoupil od tlaku. Za prvé, správným směrem, pochvala slovní, zároveň se kůň pochválil sám – odešel si z tlaku, tudíž se tlaku zbavil, pohlazení po zádi, odchod k hlavě. Za druhé, kůň se rozešel vpřed. Tlak povolí, protože odešel, zároveň ho ale odebírám i já – částečná pochvala ve formě odebrání, slovně však říkám ne, použiji tlak vodítkem na ohlávku – zatažení, zavlnění vodítkem – vracím se k hlavě, nebo koně stočím k sobě a začínám cvik od začátku, a opakuji až do požadované reakce, kterou pochválím mnohonásobně více, hodně, až do nebes. Stačí mi jeden úkrok, prostě odchod od tlaku požadovaným směrem. Více úkroků pak požaduji nesejmutím tlaku, což pro člověka znamená jít se zádí, avšak slovně velmi chválím a tlačím fyzicky co možná nejméně. V dalších fázích to přechází už v tlak psychický, očima, nataženou rukou bez doteku, slovním povelem. Situace dvě, kůň se nepohne. Setrvávám zatím v mírném požadavku – nezvyšuji tlak. Nechválím slovně, spíše upozorňuji, že něco chci, přidám třeba povel ustup, nebo hele já něco chci, dělej něco, a podobně. Požadovanou reakci odměním slovní pochvalou, ale neodcházím k hlavě, ale hned následuje stejný požadavek. Pokud se kůň i takto nehne, dávám mu tak cca dvacet vteřin, opřu se do prstů více – zvýším tlak a "přitvrdím" na hlase. Stupňuji do tlaku dle možnosti bolesti mých prstů. Když nic, vezmu konec vodítka a točím směrem k zadku, když nic, začnu koně plácat po prdeli koncem vodítka, nejprve lehce, postupně přitvrzuji. Pořádnej švihanec už je maximum, a jestli se ani pak nic nestane, což v drtivé většině už reakce přichází, tak je na čase najít jiný způsob, jak to říci. Buď je chyba ve mně – nejsem dostatečně odhodlaná – slovy Mustanga jsem šedá, já říkám, že nejsem dostatečně přesvědčená, že to chci, tudíž chyba v mé hlavě, nebo je chyba v načasování, nebo kůň spí. (pozn. záměrně nehovořím o respektu, mám holt jiný názor). Pokud kůň neustupuje ani na práskanec po prdeli, to už je ovšem něco hodně špatně. Ale větší problém vidím v posledním případě – kůň se tlaku brání protitlakem. Tam je to hodně o citu a o tom vnímat koně, co tím chce říct. Proč nechce uhnout? Bolest, fyzicky to je pro něj nemožné? Kašle na člověka (zde už lze mírně hovořit o respektu), čili dělá si srandu? Nebo je zpruzelej z předešlého zacházení a je to aktivní obrana a říká ne kůň? Když koně neznám, je to těžko rozpoznatelné, takže více na bednu. Když je to náš kůň, tak většinou zařvu "hele" a majznu ho po prdeli hned, protože naši koně tohle ovládat "musí". Při běžném zacházení a denní manipulaci to s nimi probírám, je to můj základní požadavek na naše fungování. V případech dalších – jsme v situaci, kdy přiložíme ruku na koně a on se do ní opře. Já tlaku uhnu, ve své podstatě nechám koně "spadnout", což provází většinou uvolnění nohy, hlasité ne, a jakmile se kůň zase do nohy opře, hned ne že přikládám ruku s mírným tlakem, ale do koně šťouchnu – zatlačím a uhnu, čímž mu beru možnost se do tlaku opřít. Kdo zná "odpinkávání" pana Bořánka, tak podobný princip. A dalo by se říct, že v tomto postupu pokračuji, v onom šťouchání. Zatlačím celou dlaní, uhnu, zatlačím, uhnu, dávám slovní povel uhni, ustup, di stranou. Koně v podstatě zádí rozhoupu, a šťouchám do té doby, než povolí protilehlou nohu. To je pro mne velmi lehké znamení, že jako aha. Pochválím, dám oddych a zkusím fázi číslo jedna – lehké přiložení prstů. Dovolím si poznámku, že v tomto případě točení vodítkem a plácání koncem po zádi sice použitelné je, ale nemusí dopadnout dle požadavků člověka. Když jde kůň takto proti tlaku, je něco velmi hodně špatně a je potřeba přemýšlet, proč. A řešit to proč, a ne, že se mi nechce uhnout zádí. Může to skončit kopancem, tedy aktivní obranou. Ale to je jen můj názor. Můžu samozřejmě koňovo ne ignorovat a svou zarputilostí jej přesvědčit, že tou zádí uhne, i kdyby trakaře padaly. To už je na každém člověku, který směr si zvolí. Zároveň je samozřejmě mnoho dalších možností, já popisuji svůj postup, řekněme standartní, jaký jsem si "vyzkoumala" za ty roky u koní. A takto postupuji při veškerých mých požadavcích a při práci s koňmi. V případě problému řeším konkrétní problém a snažím se vyřešit hlavně to proč! Proč se to děje, co je příčinou takové reakce. A nemusí se to povést napoprvé, může to trvat nějaký čas. Zlozvyky jsou samostatná část, a o tom jsem už psala.

O psychickém tlaku se rozepisovat moc nebudu, asi to nedokážu popsat. Mustangem mi je vyčítáno, spíše bych řekla zesměšňováno, že neumím tlak používat, a že jsem hodná teta, protože nepoužívám bič, ale zároveň (asi) nevím, že koncem vodítka také vyvíjím tlak. No jo, já jsem (asi) úplně blbá. Tak jen pro své jakési urovnání myšlenek. Tlak vyvíjím pohledem, očima, kam na koně koukám. Proto v případě, že po koni něco v létě chci, sundávám z očí sluneční brýle, aby měl kůň možnost vidět směřování mého pohledu. Tlak vyvíjím postavením těla, jestli jsem v opozici – čelem ke koni vyprsená, jestli jsem v nějakém směru, jestli jsem před koněm, jestli jsem za koněm, jestli jsem nafouklá a ramenatá, nebo uvolněná, usměvavá (jsou to opravdu detaily, které koně vnímají a někdy jsou příčinou nedorozumění a člověk nemusí vědět hned). Tlak vyvíjím v hlavě, jestli chci, aby to kůň udělal, nebo si říkám, hele tak jako bylo by fajn, kdybys poslech, ale tak když jako ne… Tlak vyvíjím nějakým předmětem – bičem, koncem vodítka, vidlema, kusem klacku, stéblem trávy. A ano, je velmi těžké se naučit v pravý čas zatlačit a v pravý čas tlak odebrat. Praxe praxe praxe. A i mistr tesař se někdy utne. Ovšem vyvíjet tlak "protože se to tak dělá a musí to tak být" dle tabulek, pouček, lajn a já nevím čeho všeho… Já s tím prostě nesouhlasím. Mustang stále píše o černé, bíle, šedé. Asi by při nakládání Ořecha zešedivěla hrůzou, protože to byla jedna velká šedost. Jak říkala Lucka, stáli před vozejkem, za hodinu stáli ve vozejku, a mezi tím stáli, nebo chodili ven a dovnitř. Ano, a já stála na místě a houpala koněm. Všechno špatně a šedost na míle daleko. To, co Mustang nazývá oním černým a bílým já nazývám "mám to v hlavě nebo nemám". To, že to je pro lidské oko neviditelné a člověk vypadá, že jakože nic nedělá, koně umí vnímat naprosto přesně. Není potřeba dělat přehnaná gesta a mávat jak na prvního máje (to už jsme také někde slyšeli, že…), důležité je to umět říci koni i jemně, lehce, náznakem. Komunikační kanál a jeho frekvenci si určuje každý individuálně. Pak mi ještě bylo vyčteno, že startuji z nuly na sto. Ano, připouštím, je to možné, a netvrdím, že se to nestane. Nebudu se přehnaně bránit, ale já koně vždy nějak upozorňuji. A někdy jsem já rychlejší než on, nebo kůň pomalejší než mé ruce. Zapracuji na tom. Já navíc na koně opravdu hodně mluvím, hodně si s nimi povídám, při obstarávání je žádám, aby uhnuli, ptám se, kam čumí, jestli je vše v pořádku, jak je, jestli spí…. Pořád melu. Tak bych se trochu zastala sebe, že z nuly nestartuji, ale může to takto samozřejmě působit. To bych já tedy – to mluvení – považovala za můj psychický tlak a upozorňování vůči koni. A tu mou trpělivost, jak mi mnozí řekli. Stokrát nic umořilo vola. Ale trpělivost taky není nekonečná. Proto když nebyl dobrý den, a já nebyla úplně v poho, tak jsem pracovat nešla. Jsem cholerik, a vylítávám velmi rychle, když se nekontroluju. To byl, myslím si, i případ prvního videa s Netoušem (Lanettem), a mého "ujetí nervů". Byla jsem nervozní, něco takového jsem dělala poprvé, o koni jsem věděla, že je "hajzl", a že musím být chlap, a uniklo mi prostě vše ostatní. Chtěla jsem jen někomu něco dokázat, a to byla velká chyba. Koni promiň. Čím víc jsem točila, tím víc jsem se dostávala do pohody, jednak protože jsem předtím poměrně dlouhou dobu s koněma nepracovala, asi tak dva roky, a tak jsem zas musela přijít do cviku. Sice jsem tedy dle pozorovatelů a zběhlých horsmenů vše udělala naprosto špatně, ale co už. Mně to takto zafungovalo a funguje. Zvláštní, že jsem pak cítila určité "kopírovaní" ze strany kritika, ale tak to se jistojistě pletu. Přinejmenším to určitě nemá ode mne.

K tomu biči, mrkvovce, tušírce atd. Říkám to v jednom videu a asi i píšu – bič mi překáží, chci mít volné ruce, raději používám konec lana. Neznamená to, že bič nepoužívám vůbec. S tušírkou na koni mám špatnou zkušenost, tam neumím používat vůbec, takže když potřebuji, beru si ostruhy. Že je bič má prodloužená ruka, chápu. Ale znecitlivování na bič mi zatím ještě nikdo nebyl schopen vysvětlit tak, abych to pochopila. Když bičem mávám, švihám šlahounem, chci po koni nějakou reakci k pohybu, tak proč má sakra stát nehybně na místě…. Ne, o energii to opravdu není, to pro mne není argument. Ale samozřejmě, můžu stát uvolněně s úsměvem a přívětivým hlasem koni nadávat do všeho možného. No, prostě to nechápu no.

Ještě proč nerada mluvím o respektu, tedy jak se mnohokrát píše a vyzdvihuje – kůň nemá respekt k člověku. Už jsem to jednou psala, napíšu to znova. Kdyby kůň neměl respekt k člověku, tak se s námi nebaví, a v horších případech jsme mnohokrát po smrti. Ale tak nebudeme tedy slovíčkařit. Je to stejné s tou černou bílou a šedou, prostě máme každej jinou hantýrku a pro určité věci používáme jen jiná označení.

Takže – drajvovní – usměrňování zvířete pomocí ano a ne (a dalších pomocných podnětů) tam, kde jej chci mít. Složité? Možná, nevím, asi se zeptejte těch zvířat. Práce s koňmi a psy mne velmi bavila. Asi i baví, ale není příležitost, protože není zájem to "zkoušet" na jiných koních a ze zaměstnání jsem pryč šestnáct let. Naši koně nepracují, nemají důvod. O ježdění nemluvím, mlčím, nejezdím, napsáno někde před dvěma lety. To je snad asi vše k tomuto. Dotazy zodpovím. Jasně, žádný nejsou. Dělám přece horsemanship, ale úplně blbě, tak na co se ptát. A máte pravdu. Běžte se učit k těm, kteří vám to vysvětlit dokáží a kteří v tom mají ten požadovaný systém a kde můžete pracovat podle pouček. Je to správné a jednodušší.

Přeji všem co nejpohodovější vztah s parťákem a co nejméně starostí. Ať už vám cestu ukáže kdokoliv, koukejte hlavně na to, co vám říká kůň. Mnohdy jen šeptá. Když už křičí, je nejvyšší čas na změnu. Především tu svou vlastní, vnitřní.