Další jaro

Byla vůbec nějaká zima? Ani jsem si nevšimla… A už to tu zpívá, už to tu kvete, koně se pasou. Příroda je chudák úplně zblázněná, a já s ní. Má na mne totiž obrovský vliv, řídím se jí. Jen mi připadá, že poslední dobou už přírodní zákony, jak jsem zvyklá, neplatí. Nicméně jaro je prostě tady, ať chci, nebo nechci. Prošli jsme si třetí zimou a letos bych řekla poměrně v pohodě. Založili jsme osloponí gang, který zatím příliš nefunguje, a mám pocit, že poníky brzy uškrtím. Prvního poníka jsem zakoupila v Hradci, a tři poníky jsem přivezla od Rakovníka. Jedna z nich bohužel tento přesun nezvládla. Kromě horšího výživového stavu, který jsem začala okamžitě řešit, měla problém s kolenem, potrhané vazy. Nevím, zda to bylo zranění u nás, či s tím již přijela, všimla jsem si toho až třetí den. Pak bohužel nešťastně upadla, a už neměla chuť vstát, proto jsme se rozhodli ji nechat jít. Samozřejmě po všech předchozích pokusech to zvrátit. Také jsme nechali udělat zuby, to se zkomplikovalo ucpáním jícnu nejprve u jedné dámy, za čtrnáct dní u druhé. Oh jak jsem opět pocítila, že je těžké sehnat veterináře…. Ale povedlo se, a osloponí gang je vyhnán na pastvinu. Postavila jsem poníkům boudičku s miniboxíkem, abych je tam mohla přikrmovat sennými granulemi, právě kvůli zubům. Místo toho zabrali oslí mobilní přístřešek. No, snad se brzy dohodnou, ve všem. Pastvinu kolem rybníka budem v brzké době zvětšovat, a už nikdy žádnýho poníka nechci!!! Zatím mám v plánu si po vykopnutí bejků koupit kravičky plemene Dexter, což jsou drobnější zvířátka, a vypustím oslopoňokraví gang na celou plochu. Plán do budoucnosti. Něco jako Sunset. Velká změna je v tom, že koně nikam nebudu stěhovat, zůstane to dále jako přes zimu. Takže na "ranč" nejdem. Ten je pronajat paní Chiro a ta si tam bude hospodařit dále po svém. Svým způsobem mám tedy klid. Troška práce mne ještě čeká, ale taková pohodička. Koně velké jsou všichni v pořádku, Hříba a Babina Věrina měli měsíční Bemer terapii, která je prudce nebavila. Ale co musím zdůraznit, Hříba zvládl celou zimu bez deky! A k tomu si myslím, že ten Bemer dopomohl, i když Hříba je třeba jiného názoru. Rowin si tedy už v zimě přivodila úraz rohovky, takže jsme řešili oko, "naštěstí" to slepé, které se již krásně hojí a na to, jak to vypadalo tragicky, to dopadlo opět ťuk ťuk ťuk dobře. Zkomplikovala jsem si tak trochu vše školou, než se to celé vytříbilo, před rokem přijímačky na střední veterinu ve Frýdlantě nevyšly, pak pokus o vyšší odbornou veterinu v Ostravě, tam to vyřešila vzdálenost, až nakonec přes vánoce obepisování a obvolávání všeho možného, dokonce s panem Kysilkou, "vrchním kovářem" jsem mluvila, jak vše řešit, až to nakonec tedy dopadlo učnákem oboru zemědělec – farmář opět ve Frýdlantě, kde tedy musím dostudovat letošní druhý ročník, a za rok snad splním zkoušky a s učňovským listem dosáhnu vytouženého cíle – budu moct upravovat kopyta v souladu se zákonem, i když k tomu pak chybí ještě jeden krok, kurz na veterinární univerzitě. Tak snad to celé dopadne, zatím to jede, i když tedy upřimně, dře to. Škola mě vždy bavila, o tom žádná. Ale jako dítě či mladý člověk bez dalších povinností a práce to vše vnímáte jinak. Jako dospělá, i když o hlavě by se dalo pochybovat, že, a hlavně s kupou zkušeností, to beru z úplně jiného úhlu, a ti učitelé to také tak trochu…. nechápou. Tak to jsou nervy, a proto si stále dokola pouštím film Marečku, podejte mi pero!, abych se uklidnila. Pomáhá to. Poslední záležitost je komplex více věcí. Článek, který o našem snažení po roce mého snažení vyšel v časopise Koně a lidé. A také na internetu jej zveřejnili na Equichannelu. Knihu odmítli dva nakladatelé, zakoupili si ji dva lidi. Do tohoto komplexu bych ještě zahrnula facebookovou stránku. Co tím chci napsati. Snažila jsem se, věřte přátelé, že snažila. Možná jsem se snažila málo, možná špatným směrem, a možná jsem svou snahu vzdala příliš brzy. Ale já už nemám sílu a prostor dále. Ano, přiznávám, chtěla jsem o sebe a své počínání vzbudit zájem, diskutovat o problému, třeba i nějaké nové známé získat, povídat si. Ale nepodařilo se. Ve své podstatě se stal přesný opak, nebyl zájem žádný, respektive jsem jej nepocítila. A to mě odradilo od všeho snažení už úplně. Když není zpětná vazba, a vše stále dokola děláte úplně zbytečně, dojde síla, proč se snažit. Pro mne to vyznívá ve smyslu: no tak jsi si tady vzala pár koní a co… takových lidí je… Na druhou stranu je nutno říci, že hrstka lidí napsala, že píši pravdu, a že ustájení máme skvělé. Za to díky. Ještě investuji pár korun do pár knížek, kdyby náááhodou se v budoucnu ještě někdo objevil, kdo by si chtěl počíst. Blog už psát nebudu, nad tím jsem přemýšlela hodně dlouho. Moje pojetí koňského světa nikdy neprorazí, lidi chtějí vše úplně jinak, a překřičej mě ostatní, a hlavně když se nebudu veřejně prezentovat na síti, tak neprorazím vůbec. Ale já už těhle debat na netu a věčného urážení mám dost, tak to prostě nechám bejt. Vezmu si bloček a tužtičku a budu-li mít chuť něco si sepsat, můžu pro sebe. S tím souvisí tedy i facebook, který nesnáším již několik let, tam taky skončím. Nechám pouze základní informace o projektu. Takto vlastně bych i nechala blog, kam občas napíšu jen novinky ohledně Sunsetu. Není to nic ublíženého, prosím. Ani fňukání, nikdo mne nechce. Prostě je to realita všedního dne, všechno to takto vyplynulo, můj pocit, a já pouze informuji, nic víc, nic míň.

Přeji ať se daří i vám, kteří toto čtete, ale i těm ostatním, hlavně ať jsme všichni zdraví a máme v životě pohodičku. I když pan doktor Cílek říkal, že teď se propadáme do krize, tak jí nepodléhejme a snažme se hledat a hlavně nalézat ty hezké a milé věci v životě, které nás z té krize aspoň na chvilku vymaní. Jde to někdy těžce, ale nic jiného nám asi nezbývá.