Článek vyšel
Po roce vnucování se se mi povedlo protlačit článek o našem snažení do časopisu Koně a lidé. Zaslala jsem jej do redakce koncem ledna loňského roku. I přes úvodní komunikaci se vše pak zaseklo, a článek vyšel až letos v lednovém čísle. Úplně prapůvodní spis jsem hned v lednu zveřejnila zde. S odstupem doby jsem si při schvalování říkala, jestli to vůbec stojí za to. Že ten původní důvod - kvůli Jasana, když můžou zveřejňovat takovýhle hlody, proč by nezveřejnili moje psaní - vlastně pominul . Ano, chtěla jsem se taky zviditelnit. Pochopila jsem, že nemám šanci. Musím se s mířit s tím, že nějaká starost o nepotřebné koně není díra do světa, nikoho to nezajímá. A co je hlavní, dělám to JÁ! A to je ten problém. Příliš upřímnosti, to se nesmí. Nevadí. Zatím to zvládáme. A jen doplnění - 18 jalovic už nemáme, máme místo toho 14 bejků, a přibyli 4 shetlanďáci, kteří se zatím zabydlují . A já se zase učím něco nového, bo ponik ne...
Poslední splátka koním – projekt Sunset Ranch
Někdo se nedovede svůj život bez koní představit, jiný je natolik pragmatický, že má jasný plán, kdy s koňmi skončí. Takový je i projekt Sunset Ranch a Kateřina Maiksnerová. Při pohledu na pastviny nebo zimoviště a na spokojené koně to vypadá jako ráj. Ne však navěky.
Splátka za 30 let
Můj život je s koňmi spjat již od útlého dětství, a zaujímá převážnou většinu mého života. Do užšího kontaktu s koňmi jsem se dostala v 11 letech, kdy jsem v JK Český Těšín navštěvovala voltižní kroužek. Avšak plnohodnotný život s koněm začal v mých 16 letech, kdy mi naši koupili půlroční hříbě, a na mně bylo se o mého životního parťáka denně se vším všudy postarat. Zlom nastal, když jsem, díky právě koním, potkala svého manžela a přistěhovala se k němu a jeho rodině na jejich farmu. Můj život celkově nabral úplně nový rozměr a u koní se mi otevřely další možnosti. Dlouhých třicet let náklonnosti těchto úžasných bytostí se nyní snažím splatit starostí a zajištěním co nejpříjemnějšího dožití hrstce koní, kterým osud nepřál plné zdraví. Tak vznikl Sunset Ranch.
Sunset aneb na sklonku života
Sunset Ranch je jakási obchodní značka pro nabídku dožití na naší farmě koním, kteří jsou nějakým způsobem již nepoužitelní, především v oblasti ježdění. Nejedná se jen o staré koně, ale i o koně s hendikepem, znemožňujícím nosit na zádech člověka bez fyzické bolesti, ale v jejich životě je to jinak nijak závažněji neomezuje. Abych tuto nabídku mohla vypustit do světa, musela jsem tomu najít název, a zrodil se "Sunset", tedy česky "západ slunce". Nejvíce mi to vystihovalo ono dožití, sklonek života. No a ranch, nebo ranč, protože dnes se téměř vše s koňmi nazývá ranč, nebo jezdecký klub, nebo jezdecká stáj. Protože nejezdíme, tak zůstalo u ranče. Jednoduše jsem chtěla pomoct koním, které už lidé nechtějí, a zde, na naší farmě, by si mohli užít klidný zbytek života. Ve své podstatě nabízíme kombinaci přirozeného ustájení s výhodami dohledu a opečovávání člověkem. První impuls nastal již dávno, kdy mne díky možnostem, které mám, napadlo, že bychom na velké pastvině ustájili "nepotřebné koně". Dalším impulzem byl o mnoho později inzerát, kde prodávali "kobču" jako společníka, ne na ježdění. S manželem jsme se tedy dohodli, že zajistíme takovýmto koním místo na naší farmě, a shodli jsme se na počtu deset kusů. Nabídla jsem kobylce z inzerátu, respektive jejich majitelům, domov bez ježdění, utvořila jsem internetové PR a vyslala nabídku do světa. Jediná podmínka byla, že chci koně do svého vlastnictví, abych o něm mohla plně rozhodovat ve všech směrech, hlavně ve věci případného odchodu. Na jedné straně byl zájem velký, i když často k prodeji nedošlo, většinou ze strany žádajících, ale některé jsem musela odmítnout já. Například, když šlo o slepého koně z důvodu nevhodnosti prostředí, protože máme ohrady pouze elektrické a ne pevné, a jsme u frekventované silnice. Navíc si myslím, že slepý kůň by měl zůstat ve svém prostředí, které již zná a umí se v něm orientovat, nebo, když je to pro majitele tedy náročné, být utracen. Někteří se nedokázali rozhodnout a nevěděli, jiným teklo do bot tak, že včera bylo pozdě, a tak jsem nakonec přivezla koní šest. S našimi původními šesti tedy máme dvanáct koní. Ze začátku jsem měla obavu, jestli to všechno sama, ač za technické, a hlavně výrazné psychické pomoci manžela, zvládnu. Nebyl nikdo, kdo by zastoupil, veterinární péče začíná být čím dál méně dostupná, péče o kopyta jakbysmet.
Nechat dožít a nepřibírat další koně
Dnes mohu napsat, že začínáme třetí rok. Jsme stále v plném počtu dvanácti koní, více či méně bojujeme se zdravím a úrazy, a snažíme se udržovat se v kondici, jak koně, tak lidé. Nutno dodat na závěr, že tento projekt je uzavřen. Koně necháme v klidu a důstojně dožít a další již přibírat nebudeme. Důvod? Před deseti lety bych ve všem pokračovala. Ale v dnešní nejisté době, kdy nám úředníci místo pomoci spíše házejí klacky pod nohy, nevíme, co bude s naší prací. Navíc my také stárneme a už se nám mnoho věcí nechce dělat, a fyzicky je to čím dál tím těžší. Už to nevidím růžově ani reálně. Chtěla jsem alespoň pár koním vrátit, co mi celé jejich pokolení dalo. Snad se mi to povedlo.
Jak tedy naše práce vypadá a funguje.
Koně jsou ve venkovním pastevním ustájení. Mají k dispozici v létě 5 ha pastviny s dřevěným přístřeškem, který byl koncipován pouze na osm koní, a je tedy doplněn mobilními plachtovými přístřešky. Zde se nachází také hnojiště z betonových U panelů, zakrytých plachtovým přístřeškem, a dřevěný falešný sroubek, sloužící jako sklad potřebného koňského materiálu, dalo by se říci sedlovna, sedel tam ovšem mnoho nenaleznete. Toto celé jsme s manželem vytvořili vlastními silami, za pomoci techniky, kterou máme k dispozici, na zelené louce, a nazývám to tedy ranč, který je sice součástí farmy, ale má svůj vlastní prostor. Kolem zázemí farmy máme k dispozici 13 ha pastvin, které jsme před čtyřmi lety nově oplotili akátovými kůly a elektrickým ohradníkem. Ve srandě vždy při podsekávání ohrady říkám, že jdu na tří kilometrovou procházku. Z těchto třinácti hektarů mají tedy koně v létě svých pět hektarů ke spasení, na zbývajících osmi hektarech se pase 18 jalovic ve výkrmu. Farma jako taková sestává z rodinného domu, kde bydlíme s manželovými rodiči, dílny a chlíva pro jalovice, haly, kde dříve byly krávy s telaty, haly - seníku, a loni nově haly - zastřešeného zpevněného hnojiště. Tyto tři haly jsme postavili v posledních deseti letech z vydělaných peněz.
Zázemí na zimu
V zimě koně přesouvám do haly po kravách, kde je jednak vše dostupnější technikou, jednak zde máme téměř 600 metrů čtverečních zpevněné plochy (včetně haly), kam se koně pohodlně vejdou. Volně pak mají přístup na část pastviny, zhruba hektar. Jak v letním tak v zimním zázemí, mají koně k dispozici nezámrznou míčovou napáječku. V létě se pasou, v případě suchých let, jak tomu poslední dobou je, jim přidáme seno, je-li třeba. Přes léto nedostávají žádný příkrm, žádné vitamíny, čistě se jen pasou. Ráno a večer je chodím kontrolovat a popovídat si. V zimě roznáším seno do pěti krmelců ráno a večer, ve dvanáctihodinovém intervalu tak, aby byla zachována maximálně čtyřhodinová pauza. Koně tedy dostávají seno přídělem, nicméně se snažím zachovat nonstop přístup, kdy si ještě po ránu mohou nažďoubat zbytky z večera. Příkrm, tedy něco v kyblíku, nedostávají. Vitamíny a minerály zajišťuji přídělem minvit kostek, které dostanou přímo z ruky. V případě potřeby podání veterinárních prostředků, tedy přimíchání do krmiva, je individuálně kůň oddělen do "boxu" z mobilních železných panelů, kde si svůj kyblíček v klidu zkonzumuje. Zároveň jsme schopni takto vytvořit boxů několik, či při dlouhodobější nemoci nebo zranění oddělit koně v jeho prostředí, zároveň s přístupem k napáječce. Ošetření veterinářem, chiropraktikem, kovářem a podobně také zajišťujeme oddělením panely, zároveň jsme pod střechou, s přístupem k elektrice, večer s možností osvětlení. Kvůli zajištění odvozu koně v případě veterinární nutnosti mám k dispozici vlek na koně, interně zvaný koňák, a mám veškerá oprávnění k převozu zvířat (povolení přepravce) a řízení takovéto soupravy.
Práce a technika
Úklid prostoru, kde se koně koncentrují, provádím ručně - hrabičky, lopatička, kolečko. Na zbytek mám techniku a manžela, kterému tímto velmi děkuji za jeho vynaloženou práci a pomoc. Pastviny se na jaře smykují, na podzim pak posekají nedopasky a usmykují. Hnůj je také vyvážen technikou. Seno si vyrábíme sami, takže za kvalitu ručím pouze já sama sobě. Přestože máme ve stádě i dušné koně, tento management, tedy roznos sena, kvalitní seno a pobyt v neuzavřených prostorech, je udržuje v dobré kondici. Pro artrotické koně je možnost neustálého volného pohybu dle jejich potřeby také velmi vhodné.
Individuální příkrmy a péče
Pro podávání preventivních či veterinárních přípravků jsem již čtvrtým rokem zvolila injekční ústní podání sirupů, tedy do injekční stříkačky natáhnu potřebný sirup a kůň jej dostane přímo do huby. Jelikož jsou sirupy vesměs sladší (ochutnala jsem sama), koně s přijímáním nemají problém, spíše naopak, velmi se na sirup těší, a i ti, kteří jej nepotřebují, se jej vehementně dožadují, takže nakonec malou trošku dostanou všichni. Co se ještě krmení týká, na jaře a na podzim dělám "očišťovací kůru", kdy čtrnáct dní do kyblíčku dostanou směs minvit v základní formě, hrst ovsa, přípravek s biotinem a zinkem a hlavně směs lněného semínka s ostropestřcem mariánským. Velmi se mi to osvědčilo po pastevní sezoně a zároveň po odčervení k uklidnění a očistění vnitřního prostředí, a na jaře zejména na přelínávání a také na eliminaci případných následků horšího sena, kdyby náhodou. Samozřejmostí je starost po zdravotní stránce. Zajištění veterinárního, kopytního, chiropraktického, zubního a dalšího ošetření si zaslouží všichni bez rozdílu. Dvacetiletí pak řádí na pastvině jako za mlada, a je to skvělé kino při pozorování z okna. Můžu jen doufat, že je to známka jejich spokojenosti a příjemného života.
Bez kruhovky, bez jízdárny
Co u nás teď již nenaleznete je kruhovka, jízdárna, či jiný prostor pro práci s koňmi. Dvakrát či třikrát ročně vyrazím do okolí na maximálně dvouhodinovou vyjížďku na jednom ze dvou pojízdných koní. V létě pak občas použiju hřbet jednoho z nich k hledání poztrácených masek proti mouchám na pastvině, jsou z výšky lépe vidět. Na podzim jsem se pustila do budování "dětského hřiště", kdy chci na kousku pastviny vytvořit několik přírodních překážek, na které koně budou mít přístup, a kde bych je ráda občas vzala na ruce k menší procházce, aby ten nudný život na pastvině nabyl trošku zpestření. Zatím se mi podařilo vytvořit proutěný průchod, kde na konci ještě plánuji místo s hromadou šišek, stupňovitou pyramidu z palet a manžel nakácel pár polínek, ty jsou poházeny ledabyle na zemi. Na jaře pak mám v plánu dodělat pískoviště, houpačku a jezírko s můstkem. Pokud to Žlutý kůň nerozebere, snad bude o zábavu postaráno.
Jak přestat být koňákem
Protože mi naše práce umožňuje mít v zimě více času, sepsala jsem své největší zážitky v knize, kterou jsem nazvala " Jak přestat být koňákem" (možné objednat mailem, cena 400 Kč)
Naši koně
Na závěr bych se vám pokusila ve zkratce představit naše koně. Kromě nich máme na farmě ještě tři oslíky - Bětku, Bertu a Bedřišku, 18 jalovic, slepice a dva psy -Joeyho a Sydneyho. Vezmu to od nejstaršího.
SMILLA - hannoverský kůň, nar. 1996 (27 let). Přivezla jsem ji od Hradce Králové, kde dala několik hříbat, a pro stáří a nevyužití jí majitelka hledala nový domov. Kobča je vitální,
výraznější zdravotní problémy nemá. Po hříbatech má propadlá záda a vytahané břicho a nemá ráda nečekané situace, na které není zvyklá.
ROWENA - český teplokrevník, nar. 2000 (23 let). U nás na farmě je čtvrtým rokem, majitelka se odstěhovala do Německa. Kobča je slepá na jedno oko, druhé se loni začalo zhoršovat, ale zase se to zastavilo. Po přivezení jsme ihned řešili výtok z očí, kde byl diagnostikován stafylokok. Za čtrnáct dní jsme řešili ucpaný jícen, protože na Rowu druhá kobyla houkla při žraní. Trochu jsme dokrmili, ale nyní již vše zvládá v nastaveném managementu bez problému, na seně a na trávě. Její oblíbený kůň je Pedro, protože je bílý, hodný a ona jej vidí nejlépe.
PEDRO - český teplokrevník, nar. 2003 (20 let). Pedro je přivezen z turistického ranče u Přerova, byl hubený a bolavý. Dnes má ještě ve dvou kopytech hnilobu, kterou řešíme. Paní chiropraktička Pedra porovnala, paní veterinářka udělala zuby, dva měsíce jsme nasadili krmení, které jsem konzultovala s výživářkou, nechali vytáhnout fazoli, která tlačila na močovou trubici, a první podzim jsme i trochu cvičili. Vše se dalo dohromady, příkrm nepotřebuje, ve stádě je v pohodě, ale "hlad" mu zůstal.
SAMANTA – klusák x slovenský teplokrevník, nar. 2003 (20 let). Drobnější kobylka má bohužel problémy s nohama, s tím již byla přivezena, že kulhá, a jestli by jí naše téměř rovinatá pastvina neprospěla. Bohužel neprospívá, problémy přetrvávají, a na jaře se chystáme na velké veterinární vyšetření. Má dost problém i se stádem, ale to se s postupem času zlepšuje, přesto se mezi koňmi necítí úplně komfortně.
ERIS – polský polokrevník, nar. 2005 (18 let). Je to pořádný kus koně, a je si toho moc dobře vědom, a z toho vychází i jeho postoj k člověku. Původně si jej koupila paní, která měla u nás ustájenou kobylu a sháněla společníka. Osud jí připravil překážku v podobě zdravotní komplikace, a zároveň se pak začala cítit velmi dominantním koněm ohrožena, takže jej u mne zanechala, a my se tady již čtvrtým rokem dohadujeme, kdo je víc, jestli já, nebo kůň. K tomu má podotrochlozu, takže si občas zakulhá, když to přežene s pohybem.
VERA POWER – quarter horse x A1/1, nar. 2006 (17 let). Kobča měla trošku pestřejší život, přesto většinu z něj strávila u nás. Trpí PSSM, má křivé nohy, astma, dušnost a někdy averzi k člověku, když nemá náladu. Přesto mi dala mého žlutého parťáka, proto pro ni do konce jejich dnů udělám maximum.
LANETT – český teplokrevník, nar. 2006 (17 let). Valášek k nám přijel z jezdecké stáje na Vysočině, kde mu nevyhovoval terén. Má po zranění spěnkové kosti, a tak občas kulhá. Zároveň prošel otravou, takže se jeho tělo ještě stále vyrovnává s některými následky, což se projevuje třeba na kopytech. Koník je to vitální, a kulhání je omezeno na velmi mizivé procento. Přesto je to taky velký pán, a jen tak každý člověk jeho vysoké úrovně sebevědomí nedosáhne. A to jeho chňapání, to je také věc, kterou celou dobu řešíme, možná třeba někdy vyřešíme.
DIEGO – fríský kůň, nar. 2009 (14 let). Hříbátko, které se u nás narodilo, a okamžitě jsme jej koupili. Bylo to v době velkého boomu tohoto plemene v Čechách. Vyrostl z něj pořádný kus koně, který by jistě svému rytíři dělal radost a čest. Je to jeden ze dvou jezdeckých koní, který, krom popraskaných kopyt, netrpí žádnými viditelnými ani vnitřními problémy.
MERDIN – kříženec paint horse, nar. 2009 (14 let). Valášek má ze všech koní největší hendikep, který ho ovšem v jeho hlavě nijak neomezuje. Má velký problém s kyčlí, který aktivně řešíme s paní chiropraktičkou, a podporujeme terapií Bemer. Ze začátku se držel stranou a ve stádě měl jen jednoho kamaráda, dnes stádo s přehledem i přes svůj problém dožene ve všech chodech a jeho postoj k životu celkově se velmi zlepšil.
CATALINA – kříženec paint horse, nar. 2010 (13 let). Kobča bohužel "dojela" na ego některých lidí, a má prosedlý hřbet z velmi brzkého obsednutí a následného ježdění. Nejen hřbet, ale i postavení nohou a kopyta tímto utrpěla, a je potřeba na kopytní úpravu dbát o to více. Kobylka je to velmi kontaktní, a své postavení ve stádě si umí velmi hlasitě vykvičet.
JAY M POWER – quarter horse, nar. 2011 (12 let). Moje hříbátko, druhý životní kůň. Parťák na vyjížďky, i do závodu, a hlavně v životě. Je to hračička, někteří mu říkají komik, a stejně
jako o mém prvním koni by se dal napsat román, taktéž o něm by mohla vyjít kniha. Zdravotně na tom je po mamce hůře s astmatem a křivýma nohama.
JAMES BUENO STAR – paint horse, nar. 2012 (11 let). Valach, který se se mnou v dubnu nebaví, po zbytek roku je úžasný kamarád. Bohužel jsme u něj v jeho čtyřech letech diagnostikovali artrózu obou hlezen. S přípravou na obsedání jsem začala, ze země pracoval velmi svědomitě a krásně, ale do sedla mne nikdy nepustil, a po zjištění zdravotního stavu jsem se o to již nikdy nepokusila. Zůstal jen jako kůň na okrasu, což on opravdu krásný je.
Zmínila bych ještě SZAMANKU, která byla první obyvatelkou Sunset ranče jako takového. Přivezli jsme ji v jejich dvaceti letech, ale její zdravotní stav jí nedovolil užít si klidného a zaslouženého důchodu moc dlouho.
Malá recenze knihy "Jak přestat být koňákem"
(Michaela Burdová)
Knihu jsem doslova zhltla u kafe, než se probudila vnučka, kterou jsem hlídala. Spala dlouho. Styl psaní je překotný, syrový a svérázný stejně jako se autorka projevuje v online komunikaci a zjevně si s lehkostí a šarmem své přímočarosti umí dělat nepřátele. Na druhou stranu ani na sobě nenechá nit suchou, co se týče i nezdarů a začátečnického tápání s koňmi, jakými si prošla většina z nás, jen si to většinou nepřiznáme. Obracíte stránku za stránkou, s něčím nemusíte souhlasit, ale po pár odstavcích rychlého sledu dalších událostí na to zapomenete. Místy vás nadzvedne její přímočarost a vztahovačnost, co se týče interakce s lidmi, ale pokud je na konci této cesty několik nevyužitelných koní, kteří získali na ranči Sunset doživotní rentu v podobě fajn prostor, krmení a péče Kateřiny Maiksnerové, je to hodné velkého respektu. Jestli měla pocit, že koním za třicet let něco dluží, Sunset Ranch je splátkou i se slušným úrokem.