A už zase práce!

Podzim nám utekl ani nevím jak, a má být vlastně zima, i když to tak zvonku nevyzerá. S koněma jsme opět u farmy, i když my tu jsme furt, jen někdy dál, jindy blíže. Blíží se zase ten strašnej den v roce, kdy se kvůli hodině musím obrnit notnou dávkou klidu, abysme přežili palbu. Jo jo, jasný, však na to koně můžu natrénovat. No, když myslí... Začala mi teda zimní práce, i když lenost se brání, seč jí síly stačí. Letní vegeťáček je u konce. Letos to byla vůbec nějaká pohodička, teda pro mě na práci. Co se týká zdraví, tak nevím, co se stalo, neumím to vysvětlit, jsou všichni koně letos schvácený, aspoň na jedno kopyto. Někteří na více, nebo vícekrát. Management se nezměnil, poslední dva roky prostě jedem stejně. Asi nějaký korupce na slunci či co. Patrně byl vlhčí rok, a trávy bylo dostatek, a stále přirůstala nová, čerstvá. Jinak si to vysvětlit neumím. Teď ještě pár koní dokulhává, Netouš má kopyta omlácený velmi úspěšně. Pedrouš kulhá už asi 14 dní, a teprve teď to leze, oteklá noha, snad to brzy někudma vyleze. Plesnivá kobyla kulhá více než obvykle, a co jsem teď koukala do kopyta a na kopyta, tak nechápu, proč jí to roste tak, jak jí to roste. Každý kopyto jinak, stěna odlejzá... Smajla se docela drží, i když je nejstarší, pěkně nasrstěná, kopyta teda nemá nejhorší, ale v létě měla pro změnu něco se šlachou. I když... kdo ví, co od čeho bylo. Taky z očí jim teče zas jak blázen, ale to řeším už několik let a bezúspěšně, stejně jako otok mezi žuchvama, prostě nevíme nikdo. Tak uvidíme, co nám přinese zima. Když je špatně, že se v zimě koním věnuju jen! dvě hodiny denně, no to by je porazilo, kdybych napsala, že přes léto jsem koně viděla 10 minut. Prostě jste tam, kdo kulháte kulháte furt, nebo už dobrý, voda v pořádku, seberu tři kobylince z přístřešku a nazdar. Večer jsem kolikrát ani nešla, nechtělo se mi. Pokud jsem tedy nešla hrát na kytaru. No a tomu je teď konec, že ano. Koně jsem omezila na svobodě, doteď vlastně nepřišli domů, byli celou dobu na pastvině, a do haly došli jen se napít, jinak nic. Ale už konec, ať taky něco naroste na příští rok. Letos volím taktiku od listopadu do února seno strojově, tedy nakladačem rozbalit balík do krmelců, v únoru si rozmyslím, kdy začnu s přídělem, ale asi únor březen vydržím. Loňský příděl přes zimu jsem pak na jaře docela slušně odnesla namoženým loktem, který jsem si "urvala" na softbale, a to nošení cca 200 kg sena denně tomu fakt nepomohlo. Bolí to stále i letos, myslela jsem, že odpočinek tomu uleví, ale není to v pořádku. Takže ho budu přes zimu šetřit, a roznos dáme na jaře. Taky poklízení už začlo, co jsou zavřený. No je to jasný přece, už se tu zdržujou déle, tak mě kolečko denně nemíjí. Takže veškerá znamení, že začala zima jsou tu. Ještě vlastně zadekování Hříby je nezvratným znamením. Ovšem doteď to zvládá bez deky naprosto s přehledem. V únoru mám v úmyslu si zapůjčit Bemer deku a budem aplikovat sami. Zkusím jí šoupnout i na Babinu a Pedrouše, třeba se něco pohne. Babina trpí na schvácení ze všech nejvíce, uvidíme, co zas přinese jaro, i když letošní nebylo tak dramatický, jako to loňský, přestože ten měsíc byl dost špatnej, tak tolik neležela, jako loni, a to kulhání nebylo tak hrozný. Možná že letos byla jen schvácená a PSSM záchvat se nedostavil. Další důkaz zimy je odčervení a následná očistná kůra. Ta také zatím ale ještě neproběhla, pořád je moc teplo. Tak počkám do konce listopadu, a pak to spustíme. Příští týden nás čekají u Žížaly a Hříby zuby. No a do školy už letos nejedu. Čekají mne v lednu zkoušky, testy a podobně, tak se ukáže, co bude dál, jestli nebude leden náhodou taky poslední, i když se musím pochválit, že zatím mi to jde, domácí úkoly plním vzorně, jako první - no, však já jsem vždycky buď první, a nebo obvykleji poslední. Dokonce jsem posledně dostala pochvalu před nastoupenou jednotkou. Otázka je, jestli to jednotka ocenila, neřekla bych, proč by měla, že. Šprtka, nebo jak řekla v neděli při odchodu kolegyně - máš málo práce, viď. Podzim se také nese v duchu práce zemědělské, tedy koní se až tolik netýkající, a to je odsun a přísun výkrmu, a také zdravotní zkoušky, což znamená jelimanům odebrat krev. Po loňské zkušenosti jsou pošahaný ještě více než je normální, takže to byla sice sranda, ale tu největší šílenou krávu jsme předtím stihli poslat na jatka. Proběhlo to vcelku v klidu, jen jsem si jako obvykle zničila náramky. Neva, napletem nový, aspoň nemusím křížkovat, budu motat. Ale to asi taky není dostatečný výkon k tomu, že plýtvám svým časem na nesmysly. Důležité! SVÝM časem. Takže co je komu po tom, čím já se bavím a jak odpočívám. Já už se fakt udřít nehodlám. A jestli někomu něco závidím? Nevím, myslím, že v tomhle směru nic, že patrně jde závist z jiného směru, i když mi podle mnohých není závidět co. Já si to teda taky myslím, ale pro mně je důležité, že jsem spokojená a mí nejbližší taky. Závidím jen těm, co mají tu pozornost veřejnosti. Míněno tak, že ať se snažím vnutit jakkoliv, někde něco komentuju, píšu články, píšu tady, tak efekt nula, nikdo si mně i tak nevšímá. Ale já už vím, proč to tak je. Nedělám nic pro lidi, nemám jezdecký klub, nejezdím na závody, nejezdím na přehlídky, nechovám žíbátka, nedávám nikomu příležitost sem chodit ke koním, nechci pomoc. Ne nechci, nepotřebuji. A to je dnes problém. Vlastě mi Tom tuhle přečet diagnostiku mého problému. Protože si dokážu sama poradit s balíkem, a nepotřebuji k tomu nikoho dalšího (samozřejmě, ve dvou je to daleko jednodušší), tak jsem asociální sobec, který nechce spolupracovat s ostatními. To prosím není můj výmysl, to psali na internetě, respektive na facebooku. Jedna paní sháněla menší balíky kvůli manipulaci o jedné osobě, a druhá slepice jí na to napsala, co jsem popsala před chvílí. Že tím, že si nedokáže sehnat nikoho, kdo by jí pomohl s balíkem velkým, tak je asociál. Jéškovy voka, kam jsme se to dohrabali v té společnosti. Ale přiznávám bez mučení, že jsem strašně zlenivěla. Fakt se do práce dokopat je někdy strašně těžký. Ale to jsem měla už loni, prostě jsem seděla v kuchyni za stolem, koukala z okna, pila čaj, a hlavou mi znělo jen - běž něco dělat, musíš jít něco dělat... Nene, já nemusim.... Je to blbý no, já vím. Takže třetí zimečka před námi, co se Sunset projektu týká. Jsem docela zvědavá, jestli článek v časopise vyjde. Říkám si, že je to vlastně jedno. Protože to nic nezmění. Nebude větší zájem, nebude větší společenské vyžití. Možná jsem to psala při tom článku o článku, teď nevím. Je to docela legrace. Když vyšel na téže platformě článek o Mustangovi, téměř tři sta laiků, dobře 150 negativních komentářů, ale také 3000 nových sledujících na její stránce. Má bilance - jeden pozitivní komentář, laiků asi šestnáct, a nových sledujících nula. Vtipné že. O knížku také nic, žádný zájem, krom jednoho dotazu, kolik má stránek. Asi je na ten obsah příliš drahá. Byť je to prý živě psané čtení. Ale co to znamená, nevím. A ještě na závěr musím říci, že se mi poslední dobou daří zdržet se debat o koních. Dá mi to velkou práci, ale došla jsem do bodu, kdy jsem pochopila, že praxe u koní, ty roky soužití s nimi, vůbec nic neznamená. Respektive nic neznamená pro ten vnější koňácký svět. Nemám-li dostatečný teoretický základ, nenásleduji-li poslední průzkumy, výzkumy a studie a nezabývám se jimi, nemám (nebudu psát nesmím, přestože to takto cítím) se vůbec vyjadřovat, protože vše, co vím a co dělám je vlastně úplně špatně. Včera jsem si to potvrdila na jednom článku. Byl ve své podstatě pravdivý, a řekla bych že si toto i myslím. Mé ale spočívá v extrému, a vlastně i v tom, co píšu. Že vlastní praxe se nepočítá, musíme se řídit jen výzkumy. A to mne rozesmutnělo. Ovšem po tom všem, co se za poslední roky na netu vše událo se vlastně ani už nemůžu divit. Chtěla jsem jen vyzdvihnout to pozitivum - autorce článku jsem nenapsala ani písmeno. Jak dlouho mi toto vydrží...?