já... padouch?

Opravdu padouch? V koňském světě to tak vypadá. 

Narodila jsem se v Českém Těšíně, v září před mnoha lety. Více než čtyřiceti.

Začnu vzděláním. Prvních pět let základní školy jsem přežila ve Svibici, a v páté třídě jsem kupodivu splnila přijímací zkoušky na sedmileté gymnázium, dnes Josefa Božka. Studium jsem úspěšně zakončila maturitní zkouškou. Protože mne velmi baví angličtina, pokračovala jsem ročním studiem na Till English Academy v Ostravě, kde jsem složila zkoušku First Certificate in English a také Základní státní jazykovou zkoušku. Neměla bych opomenout pětileté studium na Základní umělecké škole v Českém Těšíně, obor akordeon. V průběhu let jsem pak získávala další potřebné znalosti, především velkou praxí. Veterinární (veterinární minimum MVDr Švehlové), mohu také vozit zvířata (certifikovaný přepravce) nebo instruktor výcviku psů, také velmi potřebný kurz první pomoci u Českého červeného kříže (první pomoc pro táborové zdravotníky).

Kariéra, alias práce. Vyzkoušela jsem nejprve pracák, aby se pak sešly dvě nabídky. Učit angličtinu na mém oblíbeném gymplu, nebo jít k celní správě. Šla jsem k celní správě, a to ve své podstatě zpečetilo můj osud. První štace byla nákladové nádraží v Čadci, tedy kancelářská práce. Zhruba po roce se naskytla ta příležitost, proč jsem k celní správě vůbec chtěla, a to pracovat jako psovod. Odjela jsem tedy do Heřmanic na základní kurz psovoda, a tím má cesta nabrala zase úplně jiný směr. Po roce práce psovoda jsem požádala o přeložení na Celní úřad Liberec, pobočka Frýdlant v Čechách. Za další rok jsme vstoupili do Evropské unie, a přišla další změna práce, stále v rámci celní správy. Jak jsem si přála, vrátila jsem se "zpátky do černejch", což znamená že jsem opět mohla obléknout mou oblíbenou černou kombinézu se žlutým nápisem celní správa na zádech, a mohla jsem další tři roky pracovat ve Výcvikovém středisku služební kynologie Celní správy v Heřmanicích. Nakonec, a na nejdelší dobu, se mi splnil druhý největší sen, co se zaměstnání či práce týká, stal se ze mne zemědělec. A pracuji od roku dva devět jako osvč, samostatně hospodařící rolník, zootechnik, traktorista, a hlavně krmič na naší malé rodinné farmě. S oblibou říkám, že jsem Nejlépe placený nic nedělající zaměstnanec Evropské unie. Velká nadsázka.

Pár slov o jiných koníčcích než koně. Kdybych se měla charakterizovat, tak by to asi vystihoval výraz Country Girl. Vyjadřuje vše, co mám ráda – venkov, koně, country music, příroda, toulání, hlavně po horách, kytara, tanec… Prostě country. O angličtině jsem již psala, také bych ji zařadila k mým velkým koníčkům. Několik let jsem tancovala v country taneční skupině Kanafas, úžasná léta. Od malička jezdím na vodu, sjíždění řek je zakořeněno hluboko uvnitř, ale časy se velmi změnily, a řeka už pro mne není. Skautingu jsem se věnovala jen krátce, a když jsem chtěla po letech pokračovat, tak jsem zas tak trochu zavazela, takže jsem svět skautů raději opustila. Chození po horách, nevím, jak to nazvat správně, v podstatě chození všeobecně mne velmi baví. Když můžu, jdu. Kdykoliv jsem někam přijela, na školení, na výlet, na dovolenou, okamžitě jsem se při první příležitosti šla projít. Kytara také ke mně patří, tahám jí všude, kam to jde. Poslední dobou už si hraju jen u koní na falešným srubu. Tanec všeobecně mne velmi baví, a hodně se mi v posledních letech zamlouvá Zumba. Spojení latinských rytmů a tance mne fascinuje, tak si občas skočím, když mi hraje ta správná písnička. Jeden z velkých koníčků, ke kterým jsem se vrátila na stará kolena, je softball. Ten mne baví velmi, za mlada jsem složila rozhodcovské a trenérské zkoušky. Kromě koní mají v mém životě ještě velké místo psi. Bez nich by taky bylo velmi smutno.

Špatně jsem odbočila u Kolína, a místo na můj milovaný jih jsem se vydala na sever. Ovšem kdyby se tak nestalo, neměla bych to největší štěstí, a nepotkala bych mého Toma, se kterým jsme již mnoho let manželé a mně se s ním žije strašně dobře. Máme spolu naší Aňuchu, tedy Annu, momentálně pubertálního směru. 

Tak to jsem já.